To je ono

Autor: Kate Gulitti

Vzpomínáte si, když jste byli ještě děti a letní dny se zdály nekonečné? Škola byla zavřená a čas se zpomalil. Bylo sluníčko a pokud jste byli jako já, tak jste čas trávili v bazéně, na pláži nebo v jezeře.

Spolu s mou nejlepší kamarádkou Annie MacKechnie jsem na kolech sjížděly Jamesovou ulicí dolů do přístavu, vlasy nám vlály, trička se třepotala a v plné rychlosti jsme mířily do Northport Yacht Clubu na plavecký trénink. Naše trenérka skrývala smích, když jsme se snažily přeplavat chlapce. V 10 hodin byl trénink u konce, ale my domů nešly. Zbytek dne jsme trávily v bazéně závodíc jedna s druhou, vymýšlením soutěží, dáváním lekcí malým dětem a obtěžováním plavčíků. Odcházely jsme pouze směrem na pláž, kde jsme chytaly střevle, skákaly z mola a závodily s čluny našich kamarádů. Pozdě odpoledne jsme se s ručníky kolem krku a opálením na tvářích vracely ke kolům, od soli, písku a chloru, červené oči nám slzely. Stoupaly jsme vzhůru po klikatých cestách s cílem celý kopec vyjet v sedle. Každý den sliboval nové objevy. Spolu s mými přáteli jsme byli silnější a smělejší. Smáli jsme se naplno a často a dodávali si odvahu k smělým úkolům. Tehdy jsem si neuvědomovala, jak šťastná vlastně jsem.

Od těch dnů už uplynulo třicet let. Aniž bych si uvědomila jak, letní dny nějak ztratily své kouzlo. Dospělácké povinnosti, schůzky, závazky, to všechno si žádalo mou pozornost. Byly tu účty, složenky a úkoly. Někdo musel vyvenčit psa, navštívit zubaře a vrátit knihy do knihovny. Nějak jsem to přijala jako způsob trávení léta pro matku po čtyřicítce.

Ale každý den svítilo slunce a bazén, pláž a jezero tu stále byly. A jednoho dne, zcela náhodou, jsem byla schopná se vrátit v čase a užít si letní dny se stejným kouzlem a nádherou, jaké jsem prožívala ve dvanácti. Víte, bylo to léto, kdy jsem objevila plavání na otevřené vodě.

Bydlím v New Paltz a plavu s týmem veteránů na místní vysoké škole. Když končila sezóna v krytém bazénu a mí kolegové se chystali přejít do místního veřejného bazénu, rozhodla jsem se nepokračovat. Pravdou bylo, že jsem chtěla trochu ušetřit a kromě toho, jak to všechno zvládnu, když musím venčit psa, jít k zubaři, starat se o děti, atd.? Rozhodla jsem se připojit se k malé skupince otevřenoplavců, kteří se přesouvali od jezera k jezeru. Usoudila jsem, že to se mi do mého náročného programu vejde. Kromě toho vypadali, že je to opravdu baví. Tak proč to nezkusit?

První týden v červnu mě Terry v 6 hodin ráno vyzvedl a vyrazili jsme na mé první plavání v jezeře. Zaparkovali jsme na konci cesty pod stromy. Po naší levici byl bahnitý a špinavý rybník. Rozhodla jsem se, že to skousnu a nebudu nic komentovat. K mé velké úlevě jsme prošli kolem rybníku a pokračovali ke kolejím, které nakonec vedly k našemu jezeru. Koleje byly vlhké a ranní vzduch klidný a tichý. Prošli jsme kolem několika želv, které si připravovaly půdu pro nakladení vajíček. Přes cestu nám přeskočil jelen a z blízkých jeskyní se vyvanul chladný vzduch. "Přírodní klimatizace", řekl Terry. Po deseti minutách jsme sešli z kolejí na členitou cestu, které se svažovala k jezeru. Došli jsme až na skálu vyčnívající nad vodou. "To je ono", pronesl Terry.

Teď, když o tom přemýšlím, ta první procházka lesem k jezeru, Terryho slova (To je ono) a mé první ponoření do nehybné, klidné vody mi připomnělo dětské knihy, kdy hlavní hrdina otevře dveře, které vedou do skrytého světa fantazie. Bylo to tu po celou dobu? Kdo další o tom ví? Jak mohu být tak šťastná? Proč jsi mě sem vzal sdílet toto úžasné tajemství?

Chytlo mě to hned od začátku. Terry ukázal na orientační místo na druhé straně jezera. Navrhl, na co se máme v technice zaměřit a vyrazili jsme. Proplouvali jsme vodou a snažili se necákat. Oči mi směřovaly dolů a soustředila jsem se na trpělivé vedení ruky před sebou a uvolněné prsty. Bylo zvláštní, že ruka vypadala, jako by v ranním světle zářila. V určitém bodě jsem se otočila pro nádech a byla oslněna sluncem, které si právě začalo prodírat cestu mezi stromy. Při dýchání na druhou stranu jsem sledovala Terryho a snažila se udržet blízko něj. Zpomaluje. Už jsem na druhé straně? Žádné otočky, žádné stěny, nikdo, komu je třeba se vyhnout. Nádhera.

Stačilo jediné plavání a z bazénového plavce byl průzkumník otevřené vody. Plavala jsem s Terrym, Davem, Willym a pak s Gregem, Beth a mnoha dalšími. Pracovali jsme na tempu a technice, snažíc se plavat co nejúčinněji a co nejtišeji. Plavali jsme v blízkých pozicích, při stejné frekvenci záběrů. Bylo to radostné a uklidňující zároveň. A jako v letních dnech mého mládí, vracela jsem se domů pozdě odpoledne s hlubokými otlaky od plaveckých brýlí. Zase jsem byla silnější a smělejší. Zase jsme se smáli naplno a často a dodávali si odvahu k smělým úkolům. Čas se zpomalil. Dny se předem mnou natahovaly. Každým záběrem jsem mládla, cítíc rytmus a energii. Vše bylo spojené, v synchronizaci, snadné. Stejně jako v oněch letních dnech nám vlasy vlály a trička se třepotala. Jediným rozdílem tentokrát bylo, že jsem si uvědomovala, jak šťastná jsem.

Měl jsi pravdu, Terry, to je ono.

Zde můžete přidat i Váš názor na článek.

Objednejte si zdarma emailový minikurz

Plaveme jako ryba

  • naučíte se plavat rychleji a s menší námahou
  • objevíte tajemství nejlepších světových plavců
  • získáte zaručený postup pro postupné zlepšování

Spam neděláme.
Váš e-mail je v bezpečí.