Nenechte svoje myšlenky brzdit plavecký pokrok

Autor: Kristýna Vojtíšková

Trenérka metody úplného ponoření (od září 2014)

Často na plaveckých kurzech potkávám účastníky, kteří mají silnou motivaci zlepšit svoje plavání. A to rychle, nejlépe včera. Někteří z nich cílí na konkrétní datum, kdy se chystají absolvovat závod nebo skládat zkoušku.

Je dobré si dát cíl, a pokud je časově ohraničený, většinou nás to více motivuje k jeho splnění.

Nicméně nadměrná horlivost někdy může vést ke spěchu a snaze dosáhnout cíle za každou cenu. Může se stát, že touha dosáhnout cíle rychle vyhraje nad trpělivostí. Plavci pak úzkostlivě sledují svoje zlepšení, a pokud žádné neuvidí, vykašlou se na základy a vrátí se k tomu, co už mají zažité i s původními nedostatky. Nebo dál zůstanou u cvičení, ale když ta zdánlivě nikam nepovedou, znervózní je to a v jejich plavání převládne urputnost nad uvolněností. Ani v jednom případě nedosáhnou toho, co chtěli.

Proč vůbec hrozí rychlé konce ambiciózních cílů a co s tím?

Dobře plavat se nenaučíme přes noc. U činnosti, jejíž dobré nebo špatné zvládnutí od sebe dělí jen nepatrné pohyby, nemůžeme očekávat skoková zlepšení. Spíš je potřeba se myšlenkově připravit na trénink, který bude rutinní a zdánlivě plavce nebude nikam posunovat. Opravdu jen zdánlivě, protože rutinně opakované pohyby se zapisují do svalové paměti, a jsou-li prováděné správně, celkové zlepšení se dostaví. To pochopí každý, ne každý z toho však pro sebe vyvodí odhodlání věnovat se něčemu navzdory zdánlivě nulovému pokroku v prvních fázích.

Tomu se dá porozumět, protože všichni za sebou chceme vidět výsledky. Cvičení dává člověku smysl a radost, jen když vede ke zlepšení, a tak se člověk neustále kontroluje a hodnotí - je to lepší než minule, než před měsícem? Čím častěji, tím "lépe", nejraději po každém uplavaném bazénu. Ale vede tohle neustálé kontrolování k něčemu? Nevede. Jen k tomu, že namísto soustředění na samotné plavání mysl poletuje okolo, tříští pozornost a dává člověku nové a nové příležitosti přepnout se z aktivní činnosti do pasivního přemítání a začít o sobě pochybovat. Aby toto nenastalo, je potřebné umět v myšlenkách oddělit plánování od pozorování:

• Plánování je fáze, v níž se člověk rozhodne, co hodlá dělat a jak to přispívá k dosažení jeho plaveckého cíle. Jestliže následuje plavecký manuál (knihu, video, ...), má to jednodušší.
• Pozorování je to, co dělá mysl při samotném plavání/cvičení - pozorně se soustředí na vlastní tělo a dech. Bez myšlenkových odboček k tomu, kde by člověk už s plaváním chtěl být. Bez touhy, aby v daný moment něco bylo jinak. S myslí koncentrovanou pouze na to, jestli tělo objektivně zvládá pohyb, který mu člověk uložil, jestli ho dokonce zvládá s lehkostí, nebo jestli by bylo lepší se ještě vrátit k předchozímu kroku.

Je to triviální, ale stejně triviální jsou i důvody, proč člověk často nevydrží u toho, co si předsevzal. Vždy jde "jen" o to, aby vládl svým myšlenkám, a ne ony jemu. Tím, že oddělí plánovací pohled od okamžitého soustředění, dokáže:

• přesně vědět, jak na tom je. Nevyhýbá se objektivnímu hodnocení své plavecké pokročilosti, a tím pádem si dává adekvátní úkoly. Ne moc snadné, ale ani ne takové, k jejichž zvládnutí mu ještě scházejí další dovednosti.
• vnímat, jakou zátěž tělo snese, co je málo a co moc. Díky tomu se dokáže cvičení věnovat pravidelně ve vhodných dávkách, a ne jednou za měsíc urputně dohánět resty a pak se týden zotavovat.
• mít náladu a sebehodnocení nezávislé na tom, jak daleko je od svého plaveckého cíle nebo jak plave ve srovnání s ostatními v bazénu. Proto se nedá odradit neúspěchem.

To jsou všechno dovednosti, které pomáhají zvládnout dlouhou cestu postupného zdokonalování. Pomáhají při plavání, ale je to i naopak - jestliže se k nim člověk prostřednictvím plavání dostane a vědomě je tak posiluje, dokáže sám sebe vést a zlepšovat téměř v čemkoliv.