Jak se plave 26 km

26 km už je pořádná dálka, že?

Honzovi, novému trenérovi Totálního plavání, se to povedlo uplavat v srpnu na Gastonově memoriálu. Sepsal o tom článek, který si teď můžete přečíst.

Autor: Jan Pacina

Řeka zvolna plyne a za malou chvilku ji zčeří přes sto plavců. Zatím z vody koukají jen jejich hlavy s pestrobarevnými plaveckými čepičkami. V okamžiku, kdy zazní výstřel, hlavy zmizí pod hladinou a místo nich se voda rozvlní ostře zalomenými lokty. Miluju ten pohled. Ale moc si ho neužiju, protože jsem mezi plavci.

Právě začíná patnáctý ročník Gastonova memoriálu – plaveckého maratonu z Ústí nad Labem do Děčína. Čeká nás šestadvacet kilometrů po proudu Labe. Přestože se jedná o dlouhou trasu, start připomíná závod na sto metrů.

Já však nikam nespěchám. Můj cíl je doplavat v té lepší půlce. Vím, že ve vodě strávím spoustu času a nemám potřebu budovat si pozici hned od začátku. Pár dlouhých temp a cítím, jak mě bere proud, který zvyšuje moji rychlost. Poslední dva měsíce jsem trénoval dlouhé a pomalé tempo. Díky Totálnímu plavání vychází můj záběr z úplně jiné podstaty než u klasické metody.

Je to způsob, kdy vodu netlačíte za sebe, ale impulz vychází ze středu těla. Ruku po zasunutí pod hladinu zapřu o vodu, a tělo se kolem ruky protáhne. De facto zapínám jen zádové svaly a ty se jen tak neunaví. Navíc celému tempu pak pomáhá rotace trupu. Jsem jak lodní šroub a je fajn vidět ty kolesové parníky, které nechávám za sebou.

Po hodině plavání mne dojíždí loď s občerstvením. Mám v ní připravenou láhev s jonťákem a tři gely. To mi bohatě vystačí na čtyři hodiny úsporného a dlouhého tempa. Mám to odzkoušené z jezera Milada, kam jsem chodil několikrát v týdnu trénovat dlouhý štreky. Přeplavání tam a zpět mi zpravidla zabralo dvě a půl hodiny, což se dalo zvládnout bez občerstvení.

Jinak dálku ani rychlost nijak speciálně netrénuji. V bazénu mi stačí plavat pouze stometrové úseky se zaměřením na techniku. Rychlost, a především vytrvalost, se jaksi dostavila sama, jako vedlejší produkt.

Druhá hodina ve vodě a cítím se pořád plný síly. Můžu tedy trochu přidat. Na hladinu co chvíli zabubnují dešťové kapky. Pro doprovod na lodích je to nepříjemné, ale nám plavcům to nevadí. Vlastně bych to ani pořádně nepostřehl, kdyby mě občas neminula loď s promoklou posádkou.

Třetí hodina a já se blížím k Děčínu. Tady se voda téměř zastaví. Několik kilometrů je nutné jet opravdu pouze za vlastní, což už trochu bolí. Přeci jen trochu závodím.  Namáčknu do sebe poslední gel, který rozpustí krizi a tělo znovu ožije. Sleduji, jak míjím dominantní body stojící na břehu. Některé jsou tam sakra dlouho, ale i ty zmizí. S dalším nádechem už je neuvidím.

Na posledním kilometru se řeka znovu rozpohybuje. Její proud krájí kovové bójky, které nám určovaly po celou cestu správnou plavební dráhu. V okamžiku, kdy podplavu železniční most, objeví se nad řekou Děčínský zámek. Poslední vizuální bod. Vyplavu z proudu a ledový přítok Ploučnice mi oznámí, že jsem v cíli. S časem 3:37:20 a 32. místem jsem spokojený.

Díky plavání stylem Total Immersion jsem si mohl splnit jeden ze svých snů. Ve čtyřiceti letech jsem se začal učit plavat efektivně a bez námahy. Do té doby jsem se počítal za neplavce. Dnes mi je něco přes padesát, a i po tolika kilometrech se cítím fit. Jasně, můj Junior by mi řekl: „Tati, když po závodu nejsi unavený, tak jsi do toho nedal všechno.“ Jenže já do plavání už dávno nepotřebuji dávat svoji sílu, protože v něm mám celé srdce. Zkuste to taky, na Totální plavání není nikdy pozdě. Honza