Často se mě ptáte, jaký je vlastně rozdíl mezi tradiční metodikou výuky plavání a Metodou Totální plavání. Dnes jsem tedy shrnul nejpodstatnější rozdíly obou přístupů.
Tradiční metodika se zaměřuje téměř výhradně na pohon, který dodávají ruce a nohy. Ať jste to na bazénu někdy viděli: Plavec má mezi nohama desku a trénuje ruce. Případně jí drží v rukou a kope. Většinou je to dost vysilující a únavné.
Zrovna včera jsem na Olšance viděl dva plavce, kdy jeden „trénoval“ druhého. Trénovaný plavec byl podle postavy ve velmi slušné kondici. Přesto byl po každém bazénu vyčerpaný tak, že po každém bazénu půl minuty funěl jak lokomotiva, než byl schopen odpovídat svému trenérovi, který mu vytýkal, že špatně drží desku a má zlepšit kopání.
Když jsem je chvíli pozoroval, zaslechl jsem typickou větu: „Bolí to? Na to si musíš zvyknout.“ Tohle je častým důvodem, proč dost lidí plavání vzdá – získají představu, že „na plavání nemají buňky„.
V Totálním plavání postupujeme jinak. Začínáme na začátku a postupně budujeme správné plavecké návyky. Vše stojí na třech P, viz obrázek:

Nejprve plavce učíme cítit se ve vodě pohodlně. Voda je úplně jiné prostředí než vzduch a nějaký čas může trvat, než se plavec ve vodě uvolní a cítí se tam příjemně a bezpečně.
Mnozí dospělí plavci si nesou traumata z dětství, kdy byli do vody nuceni nebo se jim někdo posmíval za jejich strach. V metodě Totálního plavání vždy začínáme právě budováním vztahu s vodou – učíme se jí důvěřovat, vnímat její vlastnosti a zjišťovat, jak nás nadnáší.
Další velká část výuky je zaměřena na polohu, která by měla být rovnovážná a hydrodynamická. Voda je skoro 1000x hustší než vzduch, a proto je třeba tělo ve vodě nastavit tak, aby vodě kladlo co nejmenší odpor.
Věnujeme hodně času tomu, aby plavec našel ideální polohu těla ve vodě. Pracujeme s balančními cviky, učíme se cítit vztlak a nadnášení vody a postupně objevujeme, jak může tělo ve vodě „ležet“ místo toho, aby se v ní topilo.
Až poté se zabýváme pohonem, který vychází ze středu těla a propulzi vytváříme rytmickým přenášením váhy z boku na bok.
Tradiční přístup často učí plavce „zabírat“ rukama a „kopat“ nohama – jako by plavání bylo o síle. V Totálním plavání se zaměřujeme na účinnost pohybu ze středu těla. Síla pak hraje mnohem menší roli než technika.
Rozdíl mezi tradičním přístupem a Totálním plaváním není jen v metodice, ale především v celkové filozofii:
Tradiční přístup často vede k:
Totální plavání naopak přináší:
Sám jsem prošel oběma cestami. Jako dítě jsem byl vyučován tradičním způsobem a přestože jsem se naučil plavat, nikdy jsem si plavání opravdu neužíval. Cítil jsem se ve vodě neohrabaně a každý bazén byl spíš o přežití než o radosti.
Když jsem v roce 1996 objevil Total Immersion, byl to pro mě naprostý zlom. Najednou jsem začal chápat vodu jako partnera, ne jako nepřítele. Postupně jsem přestavěl svou techniku od základů a dnes si nedokážu představit, že bych plaval jinak.
Vidím tento rozdíl denně i u svých studentů. Ti, kteří přicházejí s letitými návyky z tradiční výuky, často bojují s vodou. Když se ale naučí základní principy Totálního plavání, jejich zkušenost se dramaticky mění – z dřiny se stává radost, z únavy lehkost.
Podívejte se na video, kde porovnávám oba přístupy. Rozdíl je očividný.
Porovnání tradiční metodiky výuky plavání a Totálního plavání
Chcete i vy takto plavat? Pak se přihlaste na kurz nebo se do toho pusťte sami podle Minikurzu kraulu.
Totální plavání není jen metodikou výuky – je to zcela odlišný přístup k pohybu ve vodě. Namísto boje s vodou se učíme s ní spolupracovat. Místo vyčerpávajícího tréninku objevujeme efektivní techniky, které nám umožňují plavat déle, rychleji a s menším úsilím.
Pokud jste někdy měli pocit, že „na plavání nemáte buňky“, možná jste jen neměli správného učitele. Totální plavání může změnit váš pohled na plavání – z nutného cvičení na životní radost.
A pamatujte – ve vodě nejde o sílu, ale o techniku. Není to o tom, kolik energie vydáte, ale jak efektivně ji dokážete využít.