Byl jsem doma u rodičů, dopoledne všední den. V té době jsem studoval na vysoké škola a zrovna jsme měli zkouškové období. Učit se mi nechtělo, tak jsem si pustil televizi a přeladil na sportovní kanál.

Dávali nějaký podivný sport, ve kterém borci nejdřív plavali v moři, ze kterého pak vyskákali a hrnuli se ke kolům, na která okamžitě sedli a odjížděli do dáli. Po cyklistice plynule přešli do běhu a když doběhli, byl konec závodu. Až později jsem zjistil, že se jedná o triatlon. Byl jsem uchvácen, elektrizován.

Tohle byla pořádná výzva - tři sporty v jednom, to musím dát. Od té doby jsem triatlon měl v hlavě a začal se na něj chystat.

Pustil jsem se do tréninku, ale vůbec mi nešlo plavání. Hrozně jsem se nadřel a přitom se vodou skoro nepohyboval vpřed. Říkal jsem si, že na plavání asi nemám buňky a chtěl jsem to vzdát.

Ale touha pustit se do triatlonu se stále vracela a tak jsem pokračoval v marných návštěvách bazénu, abych těch pár set metrů nějak uplácal.

Rok mi trvalo, než jsem se odhodlal k prvnímu závodu…

Tím byl Středoškolský triatlon, který pořádalo chomutovské gymnázium na Kamencovém jezeře. Teda prakticky za barákem. Pln obav a strachu, ale taky vzrušení a očekávání jsem se na závod vydal. Byla dost zima, plavecká část se zdála nekonečně dlouhá a voda byla ledová. Jednalo se o malý závod, kterého se účastnilo asi 20 převážně středoškolských studentů.

Plavání byl masakr - prvních přibližně 200m jsem nebyl schopen dát hlavu do vody, protože jsem se v ledové vodě okamžitě dusil. Pak jsem si nějak zvykl a těch předlouhých 800m jakž takž odplaval. Než jsem vylezl z vody a vydal se na kolo, byl jsem úplně poslední. Nijak mi to ale nevadilo, protože jsem měl jediný cíl - přežít a s triatlonem mít jednou provždy hotovo.

Na kole jsme se trochu zahřál, a dokonce pár lidí předjel. Běh byla moje silná stránka, takže jsem si ještě více polepšil a dokončil celkově v první polovině. Už během závodu jsem si říkal, že tomu možná dám ještě šanci a po závodě už to byla jistota. Byl jsem chycený…

Po závodě jsem se přidal do triatlonového oddílu a plavání začal trénovat pod dohledem. Trenéři viděli, jak se tam někteří z nás zoufale trápíme, ale nebyli schopni nám pomoci. „No jo, už jsi starý, plavat se už pořádně nenaučíš.“ Co?? Bylo mi 22.

Další rada byla: „Nějak to zkoušej a ono se to alespoň trochu zlepší.“ To byla pravda, byl jsem schopen uplavat i 1,5km, ale lepší plavec jsem nebyl. Jen lepší bojovník s vodou.

To se mi vůbec nelíbilo a tak jsem začal hledat materiály, jak v plavání zlepšit. Nechtěl jsem ho jen přetrpět a po plavání jistit chvost startovního pole.

Našel jsem spoustu nesmyslných, velmi složitých materiálů, kterým jsem nerozuměl a nedávaly mi smysl. A pak jeden den - vyhledávač mě dovedl na stránky Terryho Laughlina a jeho Total Immersion. Jaká úleva - lidský jazyk, srozumitelný, logický, prakticky aplikované fyzikální zákony ve vodě.

Pustil jsem se do nácviku, postupně se učil novou techniku a byl jsem spokojený, jak se lepším a jak to ve vodě funguje. Cítím se dobře, v pohodě uplavu dál a dokonce i rychleji. Plavání mě začíná bavit. Něco, co mě před pár měsíci trápilo a frustrovalo, si najednou užívám.

Ale mimo vodu si to tolik neužívám. Byl jsem v zaměstnání a nenaplňovalo mě to tak, jak bych si přál. Chtěl jsem tvořit něco svého. Něco, za čím si opravdu stojím, co jsem opravdu já. Jen jsem nevěděl, co by to mělo být. Bavily mě počítače a tvorba webových stránek. Pořídil jsem si živnosťák a začal se živit tvorbou webu. To bylo lepší, ale pořád to nebylo to ono, pořád jsem cítil, že je tu něco, co mě bude uspokojovat víc.

Pak přišla překvapivá myšlenka - českým plavcům a triatletům představím Total Immersion. Vytvořím web a přeložím výukové video. S chutí a nadšením jsem se pustil do práce - do tvorby webu a do jednání s Terrym ohledně překladu videa. Web jsem během pár měsíců vytvořil a spustil. Video trvalo víc než rok, ale nakonec se taky podařilo ho v češtině mít.

Po spuštění webu jsem začal s jeho propagací. Když už se s tím dělám, abych to nedělal jen pro sebe, že? 🙂 Celkem brzy si webové stránky Totálního plavání našly svoje čtenáře, kteří stejně jako já sdíleli nadšení a zaujetí novým přístupem k plavání. Po necelém roce fungování stránek přišel email, ve kterém bylo - máme zájem o výuku. Ze začátku jsem nechápal, protože žádnou výuku jsem neposkytoval. Ale zřejmě byl čas s tím začít...

Vyrazil jsem tedy za zájemci (bylo to někde kolem Rymburku, takže docela lán cesty z Plzně, kde jsem v té době žil). Vzal jsem to jednoduše - dělali jsme cviky podle videa a opravoval jsem plavce, aby to dělali správně. Viděl jsem, jak rychle to s okamžitou zpětnou vazbou funguje. S čím jsem se sám trápil týdny, účastníci najednou zvládli během několika desítek minut.

Byl jsem nadšený a zkusil na stránky dát, že nabízím jednodenní plavecký kurz. Přihlásily se dvě zájemkyně, z nichž jedna pak svou účast odvolala. I tak jsem kurz pro jedinou účastnici uspořádal a potěšilo mě, že i ona měla podobně pěkný výsledek jako plavci v Rumburku.

Z jednoho kurzu byl druhý, pak další, až se z toho stalo pravidlo, které funguje už 15let.

Nejdřív jsem kurzy pořádal při zaměstnání, což začalo být dost vyčerpávající. Pondělí až pátek do práce a sobota a neděle kurzy. Jelikož zájem o kurzy stále byl, postupně jsem mohl přejít na částečný úvazek a ke konci roku 2010 dokonce zaměstnání opustit.

Mísila se ve mně úleva a strach. Měl jsem víc volného času, ale zase jsem se bál, jestli se sám uživím. Hned začátkem ledna 2011 jsem vypsal svůj první kurz, kdy jsem byl sám na sebe. Pro malý zájem jsem ho musel zrušit a hned vypsal další. I tady se situace opakovala.

Začal jsem trochu panikařit. Co když to bude pokračovat a já se budu zase muset vrátit do práce? Ta představa byla děsivá.

Ale na třetí kurz se lidi přihlásili (konečně!) a pak i na téměř všechny další. Dost se mi ulevilo.

Pustil jsem se do rozvoje výuky plavání. Přeložil jsem další vide a ebooky. Podílel jsem se na překladu knihy od Terryho Laughlina, kterou vydala Mladá Fronta.

Napsal jsem několik vlastních ebooků a začal natáčet video návody. Od roku 2011 pravidelně pořádám kempy u moře, kde mohu celý týden sdílet a předávat to, co mě baví a naplňuje.

Nyní školím i vlastní trenéry, takže se metoda, která zcela změnila moje plavání a můj život, může šířit mezi víc lidí.

Přeji vám, abyste podobné změny zažili i vy. A bude mi ctí, pokud si mě vyberete jako svého průvodce k lepšímu plavání.