Vánoční plavecké zamyšlení

V několika posledních příspěvcích ve Facebookové skupině Totálního plavání se řešila plavecká rychlost. Jak nezrychlujete, jak rychlost postupně klesá, že jste jak želva. Chci se na celou věc podívat trochu z jiné perspektivy, z jiného pohledu, jinak, netradičně.

Otázkou je, proč vlastně chcete zrychlit. Co vás žene a vede ke snaze o větší rychlost? Z příspěvků mám pocit, že to je takto: vyšší rychlost → jsem lepší plavec → jsem se sebou víc spokojený → jsem štastnější.

Ve finále to je to, co chceme – být štastnější, spokojenější. Dalajláma kdysi řekl: „To, v co všichni ve finále doufáme, je klid na duši (v angličtině peace of mind, doslova mír mysli).“

A myslíme si, že nám k tomu pomůže lepší práce, nový partner, milion na účtě, rychlejší plavání. Ale tak to není. Klid uvnitř nikdy nepřijde z nějakého impulsu zvenku.

Zřejmě už jste to sami zažili. Nová práce je super asi tak mesíc. Víc peněz si užijete na chvíli. Radost z nového osobáku na 100m vydrží maximálně do druhého dne.

Pak se rozběhne velmi známá míchačka myšlenek, která všechno předchozí zpochybní, devalvuje, kontaminuje svým jedem a radost je pryč.

Znám to dobře. Když jsem s plaváním začínal, tak jsem plaval tempem cca 2:10 min na 100m a hrozně se u toho trápil. Chtěl jsem to lépe – méně se trápit, zrychlit a vydržet to na delší vzdálenost. Dařilo se – dostal jsem se pod 1:30 min a když jsem se za někým svezl v háku, tak dokonce k 1:15. Ale prakticky okamžitě mi do hlavy skákalo: „No jo, rychlost pěkná, ale sám se na ni nedostaneš. Pořád je to bída, pořád musíš máknout, pořád nemůžeš být spokojenej.„

Takhle to bylo prakticky se vším. To je cesta do pekel, která nikam nevede. Začal jsem si to uvědomovat a v tomhle mi hodně pomohl i trenérský kurz TI. Shane Eversfield, který trénink vedl, nás kromě toho, jak učit plavání, učil, jak se dívat na život. Že máme velké privilegium, velkou čest vůbec plavat, protože 99% světa tenhle luxus vůbec nemá.

Už je to, že řešíme takové nesmysly, jako je pár sekund rozdílu na 100m, o nás říká, že patříme k nejbohatší části světa. Pokud čtete tyhle řádky, tak to znamená, že máte počítač nebo chytrý telefon a připojení k internetu. To zdaleka není samozřejmost.

Klíčový je proto přístup. Přistupovat k plavání a ke všemu jako k daru a s otevřenou myslí. Myslí začátečníka a myslí finišera.

Začátečník ke všemu přistupuje se zvídavostí, respektem a ochotou a otevřeností se učit, posouvat a zlepšovat. Nic nebere samozřejmě, vše zkoumá, hraje si a hledá, jak to funguje, ověřuje.

Finišer naopak vnímá každou událost, každou zkušenost, každé plavání jako něco, co může být naposledy. Nikdy nevíme, co nám život přinese a určitě se jednou stane, že právě tohle plavání bude naše poslední. Finišer proto ke všemu přistupuje s respektem, úctou a vděčností, že mu je ještě jednou dána možnost se zaplavat nebo cokoliv jiného.

A pokud se začátečník a finišer propojí, plavání si můžeme naplno užít. Být vděční za příležitost si zaplavat, plně se do plavání ponořit, soustředit se na to, co právě děláme. K tomu je plavání naprosto ideální – ve vodě zmizí všechna vnější vyrušování a můžeme se plně zaměřit na to, co právě děláme.

A jasně, může to být i zvýšení rychlosti. Je v lidské přirozenosti chtít se zlepšovat, zkoumat naše limity a posouvat je. Ale už to není jenom o té rychlosti, už je to úplně jiná kvalita prožitku. Schválně to vyzkoušejte, až příště budete plavat. Buďte začátečník a zároveň finišer a sledujte, co vám tento přístup přinese.

Ať vám to plave! Tomáš