Autor: Eva Blahoušková
Četla jsem v diskuzi dotaz, jestli člověk může začít s plaváním ve 20 letech a zda to není již pozdě. Inspirovalo mě to k napsání tohoto článku. Myslím, že pro každého existuje nějaká cesta, která vede k jeho spokojenosti. Jen to člověk nesmí vzdát. Je na každém, aby si zvolil strategii. Znám jen dvě. Boj nebo útěk.
... jsem na dně a přemýšlím, co se životem. Mám pocit jako bych nežila, nic dobrého už mě v budoucnu nečeká. Jsem tlustá, při svých 160 cm vážím 76 kg. Utápím se v sebelítosti. Najednou se vidím z nadhledu a je mi ze sebe samé špatně. Co se to ze mě proboha stalo? Tahle ženská s líným tlustým zadkem, to mám být jako já? Tak to by nešlo!...
... zapnu si televizi. Zaujme mě jeden program. Fascinovaně zírám s otevřenou pusou na bednu... je tam Ironman Hawaii. Nechápu, jak někdo může zvládnout téměř 4km plavání, pak nasednout na kolo, odšlapat si celých 180km a pak ještě odběhnout neuvěřitelných 42km a při tom zůstat na živu. Zavzpomínám si, jak jsem se na kurzech plavání vždy skoro utopila a v tělocviku měla problémy uběhnout 1500 m. Nevěřícně kroutím hlavou a obdivuji tu obrovskou sílu a dřinu lidí, kteří to zvládnou a ještě v podmínkách připomínajících peklo. ... nemůžu to pustit z hlavy. A najednou přesně vím co chci ...
... dnes je můj důležitý den, jedu svůj první cyklistický závod. Je to maratón na 172km. Mám ráda kopce a tenhle závod se jede v Jeseníkách. Převýšení asi 3000 m s cílem na Pradědu. Nemáme auto, spojení vlakem je nevyhovující. Nevadí, pojedu na kole. Do Vrbna pod Pradědem to není až tak daleko, a z chalupy to mám jen 45km ....... Start. Balík mi ujel v prvních 5km a já to na svém trekingovém kole ženu, co mi síly stačí ..... Závod nemá konce, po silnici potkávám odjíždějící auta s naloženými koly lidí, kteří už projeli cílem. Jsem už na trati asi poslední závodnice. V cíli už nikdo nebude. A taky že jo. Ale nevzdám to, je mi to jedno. Musím dokončit za každou cenu. Když totálně vyčerpaná dojedu do cíle, mám dobrý pocit. Startovní číslo jim pošlu poštou. Teď jen přežít cestu do Olomouce, naštěstí mám blikačku. Je to ještě 75km, většinou z kopce. V noci přijedu domů a jdu rychle do hajan, ráno před šestou vstávám do práce...
.... dnes je další důležitý den. Běžím svůj první běžecký závod. Start...po 100 m mě celá skupina uběhne a já se šolichám vzadu sama. Na trati mě povzbuzuje můj manžel a ještě další kolemjdoucí v parku. Blížím se k cíli, přede mnou dobíhá nejstarší účastník závodu, kterému je přes 70 let... pak dlouho, dlouho nic... a já. V cíli jsem dokonale šťastná, přichází Ota (manžel) a gratuluje mi.
... teď už zbývá jen naučit se plavat.
.....vracím se z cyklistického závodu, spokojená s výsledkem a přemýšlím nad nadcházející triatlonovou sezonou. Už se nemůžu dočkat svého prvního triatlonu. Bude už příští sobotu. Blížím se k poslední vesnici před Olomoucí. Jedu po hlavní silnici, zprava je příjezdová cesta od dálnice... Najednou tma. Ležím na silnici. Nemůžu se pohnout. Kolem stojí hlouček lidí. A pak už mě odváží sanitka. Doktor se mě na něco ptá, chci odpovědět ale nedokážu ze sebe vydat ani hlásku. Hrdlo mám stažené. Tupě zírám a říkám si, že je konec. Moje nové kolo je na šrot a triatlonová sezona ztracena. Všechen trénink byl nanic, všechna ta dřina přijde vniveč ...
.....Konečně. Můj sen se splnil. Je mi 31 let a blíží se můj první mezinárodní Ironman. Ironman Brazil 2005, jeden z kvalifikačních závodů na Hawaii. Cítím se být ve formě, hodně jsem trénovala a musí se to projevit. Je to můj druhý Ironman, premiéru jsem měla v Otrokovicích v loňském roce. Dokonce jsem se umístila na 2. místě v českém poháru v dlouhém triatlonu. Udělala jsem maximum, co bylo v mých silách, abych uspěla. Mám obavy z plavání, nikdy jsem neplavala v moři. Tomáš Vojtěchovský, pod jehož vedením jsem velmi zdokonalila techniku plavání, mě povzbuzuje, abych se ničeho nebála ...
V Brazílii jsme se sešli bezvadná parta v čele s naším nejúspěšnějším ironmanem Petrem Vabrouškem. V profi kategorii startuje za Českou republiku ještě David Vydra. Za amatéry kromě mě pak ještě Karel Hájek a Luboš Líbal. Jako doprovod je se mnou můj manžel Ota. Také jsem se seznámila s dalším Čechem, žijícím v Americe - Petrem Kotlandem.
Nálada před závodem je výborná. S Petrem Vabrouškem jsme probrali do detailů otázku výživy a předal mi hodně svých zkušeností. Jeho praktické rady se mi velmi hodily. David mi zase dodával sebedůvěru a kladl na srdce, abych to nevzdávala, pokud se mi třeba plavání nevydaří. Probrali jsme to vše shora zdola.
A přišel můj velký den. Počasí nám moc nepřeje, hrozně fouká a jsou velké vlny, na jindy klidném oceánu. Napětí na startu je obrovské. Nad námi krouží vrtulník. Profesionálové startují 5 min před amatéry. Start. Dav asi 1200 závodníků se vrhá do vln oceánu. Jde do tuhého. Každou chvíli cítím nějakou ránu, po těle do mě buší cizí ruce. Prostě pěkná tlačenice. Někdo mi kopne do brýlí a já cítím slanou vodu v očích. Nic nevidím. Pak tlačenice ustane. Vzpomenu si na rady zkušených. "Plav za někým, kdo je stejně rychlý jako ty. Hákuj ho, neplav sama!" Fajn, ten černoch, který mě zrovna míjí, by mohl být můj člověk. Snažím se ho držet. Najednou zjišťuji, že jsme úplně mimo. Neumím se orientovat, navíc vlny nám to stěžují. Plácáme se tam spolu, občas k nám doplave kajak s pořadateli a usměrňují náš špatný směr.
Jsem přesně v polovině a vybíhám z vody, kde mi manžel hlásí můj mezičas. Je to dobrý, mám 45 minut. Můj cíl v plavání byl 1:30. Zatím to jde. A vrhám se znovu do vln. A zase se ztrácíme a je to pořád dokola. Chvíli plaveme, a pak se vracíme do správného směru. Strašně mě to frustruje. Přes zamlžené brýle nic nevidím. Neorientuji se. Sakra. A ten černoch je na tom úplně stejně jako já. Konečně mám plavání za sebou. Z vody vybíhám totálně zničená z neschopnosti orientovat se. Jedna zkušenost pro příště, už nikdy nebudu hákovat černocha, jsou dobří na kole a v běhu, ale ve vodě se topí. Čas 1:52. To není dobré. Ale závod ještě neskončil.
Nasedám na kolo a netuším, že nejhorší část závodu má teprve přijít. Je hrozné vedro a fouká silný vítr. Vůbec mi to nejede. Dere mě sedlo a cítím bolest chodidel. Byla jsem nucena si den před závodem vyměnit kufry na tretrách a asi jsem si je nastavila špatně. Ještě se mi to nestalo. Trápím se a těším se na vysvobozující běh, kdy se konečně zbavím toho mučícího nástroje.
Konečně! Už mě čeká "jen" 42 km běhu. Myslím na Davidova slova. Nemám podléhat krizi a bojovat až do konce. Zatím jsem se moc nepředvedla. Tak to konečně rozbalím. S nově nabitým sebevědomím se začínám kilometr po kilometru přibližovat k cíli. Cítím se dobře. Zkontroluji tepy a vím, že můžu ještě trochu přidat. Mám naběháno měsíčně kolem 300km, vím že to vydržím. Věřím si. Předbíhám jednoho závodníka za druhým. Kolem slyším povzbuzování diváků a jdu strojovým tempem za svým cílem. Bolest a únavu se snažím nevnímat. Naši kluci mě povzbuzují, když kolem nich probíhám do posledního kola. A je to tady. Zbývá 200m do cíle. Zaspurtuji a ještě v závěru předbíhám 5 mužů. Chci mít před cílem rozhled a užít si poslední metry závodu. A pak už jen zvedám ruce nad hlavu a probíhám cílovou bránou. Cítím se nádherně. Dokázala jsem to. Mám za sebou svůj první mezinárodní Ironman. Vím, že na tenhle okamžik nikdy nezapomenu. ČAS 13:22:44.
Naše česká skupina byla velmi úspěšná. Petr Vabroušek vybojoval 6. místo, Davidovi pak o 16s unikla první desítka. Karel Hájek celkově 33. místo a 4. místo v kategorii. Luboš Líbal skončil celkově 66. a ve své kategorii 14., no a já v kategorii 18. místo.
Samozřejmě na kvalifikaci na Hawaii to nestačí. Při rozdělování Havajských slotů si uvědomuji, jak nesmírně obtížné kvalifikovat se je. Každá kategorie žen měla pouze jeden slot. Možná někdy příště. Gratuluji Karlovi Hájkovi, který slot vybojoval. Pak se začtu do startovní listiny. Sleduji kategorii žen nad 60 let, jsou tam dvě. Usmívám se, mám ještě spoustu času ... :o)
Evu Blahouškovou můžete kontaktovat na blahfyz@seznam.cz. Zde si můžete prohlédnout fotky ze závodu.
